Toto je školní slohovka. Úkolem bylo napsat umělecký popis děje. Když už jsem to musel psát, tak to aspoň hodím sem. Btw, dostal jsem za jedna:)
Neee, zvoní budík. Vždyť je ještě tma! Ještě před chvílí jsem se procházel voňavou rozkvetlou exotickou zahradou, sledoval kolem pobíhající dinosaury a nade mnou se rozprostíralo panenkovsky růžové nebe bez mráčku. Tento krásný sen byl však trýznivým zvukem budíku poslán na věčnost. Kéž bych měl ještě alespoň půl hodiny na dospání. Jako každé ráno lituji, že jsem včera šel spát tak pozdě. Dnes už žádné ponocování, žádné učení se do noci, žádná pozdní práce na počítači! Konec zpytování, nemám čas. Rychle ustlat. V jednom vědeckém časopise jsem četl, že neustlání postele je mnohem hygieničtější. Prý se tam pak tolik nemnoží roztoči. Ale tohle máma stejně nepochopí. Ustláno.
Stále v ještě v bleděmodře proužkovaném pyžamu se vpotácím do kuchyně. Co si udělám na svačinu? Rohlíky. S čím? Se sýrem. Ostatně jako vždy. Vyndávám z mrazáku rohlíky, na kterých se jako diamanty třpytí krystalky ledu. Snad stačí roztát než vyrazím do školy.
Co nyní? Hygiena. Vbíhám do koupelny. Všudypřítomná bílá barva osvícená zářivkou mě bodá do očí. Mžourám. Učesat se? Není čas. Beru červený kartáček a s trochou pasty vkládám do úst. Už od dětství používám vždy jen červené kartáčky. Nikdy předtím mě to nenapadlo. Co za tím může být? Co může posedlost červenou barvou této plastové, mírně, avšak elegantně prohnuté hygienické potřeby znamenat? Nevím, zkusím to zjistit na internetu, až přijdu ze školy. Ranní hygiena vykonána. Zírám na sebe do zrcadla. Už nemžourám, oči si již zvykly na ostré studené světlo zářivky. Zorničky jsou staženy ve dva malé tmavé body.
Mám na sobě stále pyžamo, rychle se převléct. Vracím se do svého pokojíku. Skrz zatažené žaluzie již pronikají první sluneční paprsky a na protější stěnu kreslí živě vypadající obrazce. Poznávám v nich divoké dinosaury, které jsem ještě před pár minutami pozoroval. S žaluziemi svištícími nahoru však dinosauři mizí stejně rychle jako předtím se zvoněním budíku. Nevelký pokoj je rázem zaplněn vlahými paprsky zimního slunce úporně se snažícího vykouknout zpoza vzdáleného obzoru. Koukám ven. Žádný sníh, přestože jsou za necelý týden Vánoce. Vánoce by neměly být bez sněhu. Že by globální oteplování? Nezdá se. Je kolem nuly a mráz svým ledovým dotykem kreslí na okno vánoční výzdobu.
Čas letí, musím se převléct. Ze skříně beru první, co uvidím. Oblékám se a vracím se znovu do kuchyně. Zde zatím vítězí šero nad světlem, avšak skrz žaluzie procházejí první náznaky vzpoury. Beru do ruky rohlíky. Jsou stále zmrzlé, ale nemůžu již čekat. Z prvního šuplíku linky vytahuji nůž. Rohlíky se brání, ale vyhrávám. Teď jen do ledničky pro sýr. Pečivo je namazané a zamotané v ubrousku. Do hrdla půllitrové pet lahve liji krvavě červený sirup. Asi jahodový, možná malinový. To poznám až ve škole. Stejně je to jenom chemie, která pravé ovoce nikdy neviděla. Zaliji vodou a svačina je hotová.
Otáčím hlavu na nástěnné hodiny. Po obvodu ciferníku dvanáct římských číslic. Z jeho středu vycházejí dvě dlouhé červené ručičky. Avšak ne tak červené jako sladká šťáva, spíše jako barva červeného vína. Delší ručička již dohání malou, nestíhám. Popadám svačinu, obloukem ji vrhám do ještě spící aktovky a tu tahám s sebou na chodbu. Rychle se snažím vzpomenout, zda jsem něco nezapomněl. Snad ne. Obouvám černé kožené boty a navléknu na sebe bundu. Poslední pohled na hodiny. Za deset osm. S bouchnutím dveří vybíhám z bytu. Den začíná…
