Odrůda je nevyzpytatelná, náchylná k chorobám a s riskantní úrodou. Přestože se jí tyto atributy málem staly osudnými, dodnes bychom našli řadu odvážných vinařů, kteří se nenechali odradit. Jednou zkrocená totiž chutná fantasticky. Pokud ji znáte, určitě dáte za pravdu; pokud ne, doporučujeme to rychle napravit. A my mezitím přidáváme o této odrůdě pár zajímavostí a také několik tipů na vinařtví, která mají výrobu vín Viognier opravdu v malíčku.
Víno spojující balkánský temperament a francouzskou eleganci
Tato odrůda pochází z údolí řeky Rhôny ve Francii, tam bychom na její pěstování a produkci našli skutečné experty, jenž se jí věnují po generace. Pravdou ale zůstává, že v této oblasti ji představil císař Marcus Aurelius Probus, který byl původem ze Srbska. Balkánským kořenům také nahrává fakt, že ji pod názvem Vugava nebo Bugava najdeme pěstovanou i na ostrově Vis (Dalmácie). Réva si po celý čas dokázala uchovat svou vzpurnost a divokost, zároveň dává vína s lehoučkou kyselinkou a velmi intenzivní květinovo-ovocnou vůní, kterou by se v mnohém francouzské parfémy mohly nechat inspirovat. S čím jiným si ji vychutnat něž s výběrem sýrů právě z této země!
Nelichotivá přezdívka a téměř definitivní zánik
Ačkoliv Viognier dokáže velmi dobře odolávat suchu, ani to nestačilo na to, aby se vyhnula přízvisku “Galoppine” vyjadřující, eufemicky řečeno, její nedisciplinovanost. Její produktivita totiž bývá nepředvídatelná a mnohdy nevalná. Problematickému profilu pak ještě přidává její nachylnost k plísním. Když na konci 19. století francouzské vinice postihla epidemie fyloxéry a další rány přišly v podobě obou světových válek, v Condrieu zbývalo posledních 14 hektarů této odrůdy. Z tohoto malého množství se jí naštěstí podařilo zachránit neúnavnou prací místních vinařů. Svůj podíl na jejím přežití ale mají i spotřebitelé, jenž se stále častěji vrací k suchým bílým vínům.
Kde se pro unikátní vína tohoto druhu vyplatí zastavit?
Viognier potřebuje teplé klima, strmé terasovité vinice a půdu bohatou na žulu. Kromě Francie se mu dobře daří zejména v Itálii.
Château de Montfaucon
Zámky v údolí velkých francouzských řek jsou velmi oblíbeným turistickým cílem. Milovníci vína pak zpravidla nevynechávají Château de Montfaucon, jehož historie je s vinařstvím odedávna úzce propojena.
Na panství Montfaucon se vinná réva pěstuje od roku 1936. Kořeny dodnes pěstované odrůdy Grenache, Carignan, Cinsault a Counoise, sahají právě do té doby a jsou tak až 90 let staré. Až do roku 1995 však rodina hrozny prodávala místnímu družstvu a vína sama nevyráběla. To se změnilo roku 1995, kdy správu převzal Rodolphe de Pins, který týž rok představil první ročník. Od té doby vinice rozšířil na území větší než 60 hektarů. Poslední akvizicí do vlastnictví přibylo pod jeho správu několik vinic Clairette starých 140 let. Není divu, že možnosti ochutnat takové unikáty přitahuje mnohé návštěvníky.
Château de Saint Cosme
Château de Saint Cosme drží v prvných rukou rodina Louise Barruola od roku 1490, výroba vína je však s tímto místem spjata mnohem déle; alespoň tak usuzujeme ze starověkých římských kádí vytesaných do vápence pod zámkem. Z malé limitované produkce se jim v průběhu několika desetiletí podařilo přenést své vína do velkoobchodů, od konce 90. let se pak soustředí na tu nejvyšší možnou kvalitu a ekologii.
Jaká je jejich filozofie? Vyrábět vína, která vyjadřují svůj terroir čistotou a osobností; vína vyvážená se skvělou schopností stárnout. Jak sami říkají, jejich oddanost vínu je absolutní. Ve snaze co nejlépe vyjádřit mimořádný potenciál terénu a prastarých vinic, využívají letité know-how, ale i poznatky organické vinařství.
Viognier je často vinifikováno ve směsi, které propůjčuje své nezaměnitelné aroma, aniž by jinak narušilo chuťovou harmonii ostatních vín. I degustace jeho čisté verze je opravdu nevšechním chuťovým zážitkem. Obzvlášť vychutnáte-li si ho na půdě francouzského zámku.
Při jakých příležitostech si sklenku bílého dopřáváte nejčastěji?
