Poněkud rozsáhlejší pojednání o posledních čtyřech měsících, které byly v mém životě zlomové a také poněkud hektické a hlavně o jejich úspěšném završení – zkoušce z dospělosti.
Přihlášky na VŠ, NSZ a Maturita
Poněkud rozsáhlejší pojednání o posledních čtyřech měsících, které byly v mém životě zlomové a také poněkud hektické a hlavně o jejich úspěšném završení – zkoušce z dospělosti.
Přihlášky na vysoké školy aneb klid před bouří
Již asi měsíc před maturitou jsem měl téměř jisté přijetí na všechny fakulty, na které jsem si podával přihlášky. To jistě potěší. Jeden z mých dřívějších článků se týkal vybírání té nejlepší školy pro studium informatiky a informačních technologií. Nakonec jsem si tedy vybral tyto tři fakulty:
ČVUT FEL – obor Softwarové inženýrství, podmínkou přijetí byl průměr známek z matematiky nanejvýš 1,25 nebo průměr známek z fyziky nanejvýš 1,25 (pozn.: Průměr známek se bere za středoškolské studium vždy z konce roku). Obě tyto dvě podmínky splňuji (přestože k přijetí stačí pouze jedna), takže jsem si přihlášku na tuto školu dal pouze jako záchranu v případě neúspěchu na ostatních školách. Úroveň studia informatiky zde jistě nebude tak vysoká jako u brněnských škol ? o tom svědčí už jenom to, že na ČVUT ani nemají vlastní fakultu informatiky. Po pravdě do Prahy se mi vůbec nechtělo, takže jsem tuto školu bral opravdu jen pro případ absolutní nouze.
FI MU – druhou školou byla prestižní Fakulta informatiky Masarykovy univerzity. Na této škole bych si už dovedl představit, že bych opravdu studoval. Avšak pouze v případě, že bych neuspěl na informačních technologiích. Rozdíly mezi studiem „čisté“ informatiky a informačních technologií jsem zmiňoval již v minulém článku. Ve zkratce jde o to, že na této fakultě je informatika velmi teoretická. V překladu to znamená tuny a tuny ne zrovna lehké vysokoškolské matematiky. Navíc počítače vidíte při studiu spíše sporadicky a chybí mi tu důraz na praxi. Jednou z podmínek přijetí je umístit se mezi 25% nejlepších v Národní srovnávací zkoušce z obecných studijních předpokladů nebo matematiky. Tuto zkoušku pořádá společnost Scio a blíže se o ní zmíním dále v článku. Další možností je uspět v Testu studijních předpokladů (TSP), což je jednotná zkouška pro všechny fakulty Masarykovy univerzity.
FIT VUT – a to nejlepší na konec. Podle mého (skromného) názoru ta nejlepší volba pro studium informačních technologií v České republice. Tato škola mě zaujala už na svém dni otevřených dveří (FI MU při něm naopak zklamala) a od té doby jsem doufal, že se stanu studentem právě této prestižní technické univerzity. Podmínkou přijetí byl průměr známek z matematiky nanejvýš 1,5 a zároveň se umístit mezi 30% nejlepších v Národní srovnávací zkoušce z obecných studijních přdpokladů. Samozřejmě se na fakultu můžete dostat i přes obyčejné přijímací zkoušky, které jsou z matematiky v rozsahu učiva gymnázií (ale bez derivací a integrálů). Celkově pro Brno nahrává i fakt, že privát zde jsem měl už s kamarádem téměř jistý a z Olomouce do Brna to není zas tak příliš daleko.
Testy Scio aneb nemám rád tuto společnost
Takže na výše jmenované fakulty jsem koncem zimy až začátkem jara rozeslal přihlášky. Zároveň jsem se začal blíže zajímat o Národní srovnávací zkoušky (NSZ) společnosti Scio. Už od začátku mi je tato společnost nesympatická tím, že z ubohých studentům, snažících se dostat na VŠ, tahá další (samotná přihláška také něco stojí) peníze. Na druhou stranu je to ale další možnost, jak se na VŠ dostat (samozřejmě v případě, že daná VŠ výsledky NSZ uznává – seznam všech fakult, které NSZ akceptují najdete na stránkách Scia). První volba tedy byla, zda se spolehnout pouze na přijímací zkoušky nebo zkusit i NSZ. Jelikož na přijímačkách můžete mít špatný den a pak je vše ztraceno, rozhodl jsem se pro více možností, které mi NSZ nabízely. Volba tedy byla, zda NSZ dělat z matematiky (MA) nebo z obecných studijních předpokladů (OSP). Nakonec jsem zvolil variantu OSP. Matematika mi sice jde, ale na logické otázky (podobný typ jako v IQ testech) v OSP jsem si věřil více. Zbývalo tedy vybrat termín konání a město. Město bylo jasné – Olomouc. Termíny byly k dispozici tři: 24. března, 28. dubna a 19. května. Zvolit můžete klidně všechny tři s tím, že se vám započítá ten nejlepší výsledek. Cena za jednu zkoušku je 365 Kč. Termíny jsem si nakonec objednal všechny tři. Sichr je holt sichr. Za povšimnutí stojí také způsob vyhodnocování testů. Přibližně pět dnů po vykonání zkoušky se dozvíte počet bodů. To vám však mnoho neřekne (pokud tedy nemáte například 105 = plný počet). Proto si musíte počkat ještě pět dalších dnů, kdy je zveřejněn tzv. percentil. Percentil je číslo, které udává kolik procent lidí napsalo NSZ hůře než vy. Jak již jsem psal, častou podmínkou je být ve 30% nejlepších řešitelů, tzn. mít percentil 70 a výše. Scio se chvástá, jak sofistikovanými metodami percentil počítá a jak je tento typ vyhodnocení absolutně spravedlivý, ale kdoví jak to doopravdy je;)
Test Obecných studijních předpokladů 24.3.2007
V Olomouci se test OSP konal na Slovanském gymnáziu ve 14:00. Takto pozdní čas mě poněkud zklamal, protože jsem přesvědčen o tom, že nejlépe mi to myslí ráno. Člověk si holt nevybere. Ke Slovanskému gymnáziu jsme se vypravili spolu s kamarádem, který OSP dělal také. Již z dálky jsme před budovou gymnázia viděli velký chumel lidí. Každý se snažil procpat co nejblíže k tabuli před vchodem, na které bylo ke každému jménu účastníka napsáno, do jaké třídy se má dostavit. Po malé tlačenici jsem tedy vyrazil do „své“ třídy. Cestou potkávám ještě několik známých tváří. Už cestou po chodbách mě zaráží množství starších účastníků (myslím těch co podle odhadu vypadají starší než 30 let) a také drtivá převaha něžnějšího pohlaví. Vcházím do třídy, je mi přiděleno číslo a zkontrolována občanka. Sedím přímo uprostřed třídy a vedle mě poněkud ukecanější dívčina. Převaha holek se potvrzuje – v celé třídě jsme pouze dva kluci. Většina lidí vypadá docela vystresovaně. Na mě se stres neprojevuje, říkám si, že toto je pouze první možnost ze tří plus ještě přijímačky, takže vlastně ještě o nic nejde. Po dlouhosáhlých instrukcích co dělat, co nedělat, jak vyplňovat, jak nevyplňovat a dalších „životně důležitých“ věcech nám byly konečně rozdány testy. O tom jak test probíhá, z jakých částí se skládá apod. se tu rozepisovat nebudu, to vše najdete v případě zájmu na stránkách Scio. Ze zkoušky odcházím s rozporuplnými pocity. Test mě překvapil svou obtížností, ale zároveň jsem se uklidňoval tím, že když byl těžký pro mě, byl určitě těžký i pro ostatní. Několik dnů po testu byly na stránkách Scio zveřejněny výsledky, přesněji prozatím pouze body. Měl jsem 70 a nějaké drobné k tomu. Vypadalo to nadějně, ale jisté ještě nic nebylo. Po dalších několika dnech netrpělivého čekání byl zveřejněl percentil. Výsledný celkový percentil 85,33 – hurá! Z analytické části (pro programátora je analytické myšlení nezbytné) jsem měl dokonce 93 percentil, což mě mile potěšilo. Další termíny pro mě již byly zbytečné, proto jsem si poslední odhlásil (ten prostřední jsem si odhlásit již nestihl) za což mi bylo vráceno 75% částky. Časově se nacházíme začátkem dubna 2007. Nyní jsem se mohl plně soustředit na maturitu.
Maturita - přípravy aneb flákání versus šprtání
Maturitní předměty jsem měl vybrané již ve třeťáku. Jakožto budoucí student informatiky není těžké uhádnou onu kombinaci čtyř předmětů. Jsou jimi Český jazyk a literatura, Anglický jazyk, Matematika a Informatika a výpočetní technika. Už několik měsíců jsme jako třída věděli, že budeme maturovat poslední týden v květnu. Konkrétní den maturity se však každý dověděl až pár dnů před začátkem svaťáku. Celý duben a květen mě vnitřně hřálo úspěšné zdolání OSP z čehož vyplývalo i přijetí na mou vytouženou Fakultu informačních technologií VUT. Na maturitu jsem proto neměl ani pomyšlení, i když nám profesoři s čím dál větší frekvencí připomínali nutnost začít se již aktivně připravovat. Třetího března se konal maturitní ples. Nálada byla uvolněná, na maturitu ještě nebylo pomyšlení. Čvrtého dubna jsme psali maturitní slohovku, což byla taková první ochutnávka maturitní nálady. Téma, které jsem si vybral, mělo tak odporný název, že si ho už ani nepamatuji, ale týkalo se cestování, žánr – úvaha. Vypotil jsem tedy jakous takous úvahu, ve které jsem rozvíjel důvody proč, jak a odkdy lidé cestují, co jim to dává, přináší, výhody, nevýhody atd. Musím říct, že téma mi zrovna nesedlo. Známky ze slohovky nám třídní profesorka Čiklová oznámila až den před posledním zvoněním. Příjemně jsem si oddechl, když jsem na mé slohovce uviděl v kolonce hodnocení rukou napsané „Výborný“. Jednička ze slohovky se hodí, prý tvoří jednu třetinu z celkové maturitní známky z češtiny. Pokud bych měl tedy případně na maturitě v češtině úplné okno, nemůžou mi dát pětku:)
Poslední zvonění jsme si užili a den na to začal týden svatý, čili týden, kdy se každý maturant modlí ke všem svatým, jen aby prolezl – slangově prostě svaťák. To už jsem věděl, že maturuji v úterý odpoledne – příprava na první předmět mi začínala ve 12:45. řekl jsem si, že víkend si ještě užiji a učit se začnu až v pondělí. Zákon schválnosti však zapracoval a v pondělí ráno jsem se probudil s bolestí v krku a celkově jsem se cítil na prahu nemoci. No super, několik let jsem nebyl nemocný a teď mě něco skolí zrovna o svaťáku – to mi optimismu zrovna nepřidalo. V úterý mi bylo trochu lépe, takže jsem si už začal dělat strategické plány postupu v učení. Další dva dny jsem se snažil do učení dokopat, ale poměrně neúspěšně. Téměř všechny otázky jsem měl vypracované v PC a tisknout se mi nechtěly, proto jsem se je učil přímo z monitoru. Jenže sedíc před počítačem mi kurzor až příliš často sklouzával k ikonce Firefoxu a následovalo brouzdáni po internetu. V těchto dnech jsem dokonce oprášil svůj Steam account a začal asi po roce pařit Counter Strike – hledal jsem si prostě jakoukoliv aktivitu, jen abych se nemusel učit.
V pátek však přišel zlom. Cosi se ve mě hnulo. Nejspíše to bylo uvědomění si, že maturuji za čtyři dny… Nastal maratón. Tak intenzivně a tak dlouho v kuse jsem se snad v životě neučil. Za den a půl jsem vstřebal literaturu od počátků písemnictví až téměř po současnost. Maturitních témat z Literatury je celkem dvacet šest. Já se naučil kompletně 23 témat s tím, že ke třem tématům jsem měl takový odpor, že jsem si je pouze letmo pročetl – všechny tyto témata se týkala české literatury po roce 1948, po roce 1968 a po roce 1989 – vždy s rozčleněním na literaturu oficiální, trpěnou, samizdatovou a exilovou. Neříkám, že si tito umělci nezaslouží uznání, ale biflování telefonních seznamů jsem za ten den měl už opravdu dost a jelikož byla tato tři témata poslední, už jsem opravdu na ně neměl sílu ani chuť. Pro jistou jsem si i vypočítal pravděpodobnost, s jakou si jedno z těchto tří témat vytáhnu. Vyšlo mi necelých 12%, pokud to zaokrouhlíme tak jedna ku deseti, tak to si snad nevytáhnu. Půlku dalšího dne jsem strávil nad matikou – ta mi šla vcelku rychle, pouze jsem si zopakoval nějaké nutné vzorce a naučil se několik definic. U matiky jsem si říkal, že by to mělo být v pohodě, jediné co jsem možná moc nechtěl, byly určité a neurčité integrály, protože ty jsme ve škole už nestihli probrat příliš důkladně. Další na řadě byla informatika a výpočetní technika. Maturita z IVT se skládá ze tří částí: programovaní (Pascal), software (Word, Excel, Powerpoint, Access, grafika, digitální fotografie, …) a hardware (typy pamětí, mikroprocesor, sítě, …). Programování žádný problém. Hardware také ne. Software je dosti zákeřný. I když se to nezdá ve Wordu, Excelu i Accessu jdou vymyslet opravdu nechutné příklady – proto si práci s těmito mrkvosoftími produkty ještě mírně osvěžuji. Informatika by tedy měla být také v pohodě, ale zároveň to asi bude i nejzrádnější předmět.
Pondělí, den před mojí maturitou, jsem věnoval angličtině. Angličtiny jsem se hodně bál, přestože je moje angličtina jedna z nejlepších ve třídě, ale profesor, rodilý Američan, umí být pěkně přísný… no uvidíme. Tento den odpoledne také maturovala moje přítelkyně, tak jsem jí byl ve škole držet palce. Maturitu úspěšně zvládla. Ona celá šťastná, já ještě vše před sebou. Poslední čtyři dny před maturitou se u mě projevoval stres nejvíce a postupně se stupňoval, takže pondělí bylo už vcelku kritické. Navíc v době kdy jsem se nejvíce učil se počasí rozhodlo lámat teplotní rekordy a pokud máte v pokoji 30°C, není to opravdu příjemné. Předvečer maturity jsem šel spát brzy…
Maturita - 29.5.2007 - Za čtyři nebo za šestnáct?
Probudil jsem se asi v devět hodin, přestože budík jsem měl nachystaný až na deset. Usnout jsem však už nemohl. Celkem mě překvapilo, že jakákoliv nervozita a stres byly pryč. Nechápal jsem… Asi jsem se tak vystresoval už ty předchozí dny, že na den maturity mi nic nezbylo:) No rozhodně jsem si ale nestěžoval. Oběd jsem si dal pouze lehký a chvíli po dvanácté na mě už zvoní kamarád, který dnes také maturuje. V oblecích a černých brýlích vyrážíme, jako dva mafiáni, do školy. Tam míjíme dopolední várku spolužáku/maturantů, vyměníme si vzájemné pocity a já s kamarádem pokračujeme až před učebnu informatiky, kde mi začíná první maturitní zkouška. Do začátku zbývá asi pět minut a v žaludku cítím šimraní z nervozity. Minutová ručička se pohnula – je přesně 12:45.
Maturita - Informatika aneb Word zrádcem
Vcházím do učebny informatiky. Vytahuji si otázku. Je to číslo 21. Z hlavy nevím, která přesně to je. Usedám k počítači a profesor mi přináší zadání. Rychle si ho pročítám, ať vím, co mě čeká. Programovaní: Vytvořte program, který setřídí osmi-prvkové pole, hardware: typy internetového připojení a software: MS Word – to zatím přeskakuji. Oba dva zkoušející i předsedkyně maturitní komise mě se zájmem pozorují. Jsem tedy nyní na potítku a na přípravu mám 30 minut (na ostatní předměty je příprava 15 minut, pouze na estetickou výchovu a informatiku je minut 30) – času je tedy relativně dost. Začínám programem, který je jednoduchý a za pět minut mám již zkompilovanou funkční verzi. Přecházím tedy na další otázku – typy internetového připojení. To je v pohodě, to dám z fleku. Přejdu tedy na poslední otázku. Týká se Wordu. Mám před sebou otevřený dokument. V něm je asi pět stran odstavců, každý s nadpisem. Text se týká chemie, netuším proč, sice na tom nezáleží, ale k chemii mám podvědomý odpor, což mi vůbec nepřidává. Úkolem je do záhlaví každé stránky vložit název první a poslední kapitoly na stránce (jako název kapitoly je brán nadpis nad odstavcem a onen odstavec je jedna kapitola) a to mám udělat navíc tak, aby při případné změně názvu kapitoly nebo přidání nové kapitoly kamkoliv do dokumentu, se záhlaví samo aktualizovalo.
Hmmm… Začínám být nervózní. Doma jsem se k ničemu podobnému nedostal a Word jsme naposled brali asi v tercii, což je šest let zpátky. Přemýšlím… Napadá mě, že to bude možná přes nějaké pole… prohrabuji se nabídkou polí: REF, StyleRef, PageRef, IncludeText,… Nejdříve zkouším obyčejný REF v kombinaci se záložkou. Tak sice do záhlaví dostanu jméno kapitoly, to se však ale nebude samo aktualizovat. Dobře… REF to nebude… Co třeba IncludeText? Zkouším, vkládám, přidávám záložky… Nic. IncludeText to také nebude. Nervozita stoupá. Začínám sledovat čas, který najednou běží až příliš rychle. V hlavě se mi již zjevují černé scénář: Trapas, chce studovat informatiku a na maturitě nedá ani Word. Když řeknete průměrnému člověku o Wordu, představí si pouhé psaní textu, program pro sekretářky a nechápe, jak na něm může být něco složitého… Ale ono se tam toho “ složitého“ najde poměrně dost. Konec úvah, musím přemýšlet. Vzpomínám, přehrabuji veškeré své vědění o Wordu. Hrabu se až do minulosti. Šest let zpátky… Jak jsme to tehdy sakra dělali?! V tom najednou: Že by StyleRef? Pokouším se spásnou myšlenku aplikovat v praxi. Označím všechny nadpisy a zformátuji je jednotným stylem, který jsem nazval skromně Stoyan. Do záhlaví vkládám pole StyleRef – jako atribut tohoto pole volím svůj styl. Ano! Je to tam! Mám tam název první kapitoly! A při změně se aktualizuje! Super!!! Teď jen rychle vymyslet jak do záhlaví vložit ještě jméno poslední kapitoly. V nastavení pole StyleRef nacházím nastavení „Hledat na stránce zdola nahoru“. Vkládám pole… Jo!!! Je to tam!!! Viditelně si oddechnu. Přichází za mnou profesor a nenápadně se ptá – Tak co? Všechno v pohodě? Kývnu hlavou že ano… přišel fakt brzo:)
Založím ruce za sebe a snažím se vypadat sebevědomě, jako bych příklady zvládnul bez sebemenšího zaváhání. Předsedkyně si toho hned všimne a na ostatní – Podívejte, on se už nudí. Třicet minut právě vypršelo. Můžu si zvolit, čím začnu. Popisuji tedy nejdříve program, komentuji všechny cykly a podmínky, ukážu jeho funkčnost a dokonce na papír načrtnu princip fungování třídícího algoritmu. Dále pokračuji Wordem, řeknu celý postup, jak jsem úkol vyřešil a hrdě ukazuji i jak se záhlaví opravdu dynamicky mění při změně kapitoly. Nakonec se rozpovídám o typech internetového připojení. Během mého monologu do učebny vchází i třídní profesorka Čiklová a profesorka matematiky Prudká. Čiklová mě fotí. Po třinácti minutách končím, už se mě nemají na co ptát, tak to druhá zkoušející uzavře slovy – Dokonalé, myslím že není co dodat. Vycházím z učebny a za mnou třídní profesorka. Říká mi, že jsem vypadal dost suverénně. No, však ona neví jaké stresy to byly na potítku s blbým Wordem.
Maturita - Čeština aneb 12% smůla
Na chodbě trávím deset minut a čekám až mě zavolají tentokrát už přímo do maturitní třídy (pouze maturita z informatiky a výtvarky se koná učebnách). Na chodbě na mě má už čekat přítelkyně (odmaturovala v pohodě už v pondělí) s kamarádkou. Přišla však pouze SMS, že budou mít malé zpoždění. To rozhodně neuklidní, těšil jsem se na podporu. Otevírají se dveře a místopředsedkyně Zajícová (učila nás z biologie a chemie – moc fajn profesorka) mě volá dovnitř a přeje mi hodně štěstí. Mám si vytáhnout otázku. Dívám se na pečlivě seřazené žetonky. Bral bych úplně cokoliv kromě již výše zmiňovaných tří otázek. Čím starší období, tím lépe. Třeba renesance, baroko, romantismus, realismus, Májovce,… jen ne ty tři – dělám tedy to nejhorší co můžu, a to to, že myslím na otázky, které si vytáhnout nechci. Otáčím jeden ze žetonků. Číslo 24 – Česká literatura 70. a 80. let 20. století a literatura po roce 1989. Neeeeeeeee, klopím zrak vzhůru a sinám. Celé maturitní komisi musí hned být jasné, že tato otázka opravdu nepatří k mým oblíbeným. Pomalým krokem odkráčím na potítko. Jde za mnou jeden ze zkoušejících, profesor Čapka (druhým je naše třídní Čiklová). Sedám a Čapka přede mě pokládá list s otázkami, týkajících se mého témata.
Čapka se nade mě sklání, postupně přechází jednotlivé otázky a radí mi, co o kom říkat, jaká díla kdo napsal a další informace, které pro mě mají v tu chvíli cenu zlata. Tento profesor nás za celých osm let z ničeho neučil, ale jak jsem až tady poznal, je to vlastně škoda, protože to je opravdu super člověk (alespoň co se maturit týče). Čapka odešel a já na potítku osiřel. Stihl jsem si toho však dost napsat, takže jsem měl z čeho vycházet. Vcelku obstojně jsem uměl Hrabala, takže se mi hodilo, že přímo na něj se ptá jedna z otázek. O Otu Pavlovi jsem také něco málo věděl, například to, že trénoval hokejové mužstvo Sparta Praha – o tom však až za chvíli. Dalším autorem, kterého jsem vcelku uměl, byl Vladimír Páral. Proto jsem se rozhodl celý můj patnácti minutový projev založit na těchto třech autorech a jejich dílech. Zkoušení z literatury vlastně netrvá celých 15 minut, ale asi 12. Tři minuty jsou vyhrazeny na teorii k mluvnici českého jazyka. Otázky z mluvnice se nacházely na druhé straně listu. Otáčím. Publicistický styl. Fuj. Čtu si úkol: Pojmenujte následující prostředky publicistického stylu – následovalo asi šest ukázek. Tak tady jsem opravdu nevěděl, která bije. Nějak jsem si nemohl vzpomenou, co to vlastně prostředky publicistického stylu jsou:) No pokusím se literaturu natáhnout tak, abych se k tomuto nedostal. Patnáct minut přípravy na potítku právě vypršelo. Sedám si před komisi. Přede mnou oba zkoušející (Čapka a Čiklová), přes stůl nalevo ode mě předsedkyně (profesorka matiky a fyziky na Prostějovském gymnáziu) a místopředsedkyně (Zajícová). Dále zde seděl také profesor Svoboda, můj ne zrovna oblíbený profesor ZSV – filosofie. Asi se nudil, tak se šel potěšit pohledem na vystresované studenty:) Atmosféra však byla příjemná, všichni se usmívají a tak se i přes nervozitu snažím úsměv vracet. Čiklová, jako správná češtinářka, začíná mé zkoušení košatou větou: „Tak se vraťme do dob vcelku nedávných… (věta byla opravdu dlouhá, ale celou si ji nepamatuji). Já na to pouze odvětil: „No… já bych možná raději zůstal hlouběji v historii…“. Před tím, než začnete odpovídat na vlastní otázky, musíte shrnout osnovu o čem přesně budete povídat – je to dobrá věc, protože vám to ušetří malinko času. Snažil jsem se tedy tento úvod co nejvíce natáhnout. A když už jsem asi popáté dodával: „Jo a ještě bych vám potom řekl něco o tom a tom o jeho dílech životě a smrti“, propukli zúčastnění v smích.
Dobře, tím jsem zabil asi dvě minuty, ale nyní jsem už musel opravdu začít. Začínám tedy Páralem, rozděluji jeho dílo na Černou a Bílou pentalogii, mluvím pomalu a rozvážně a modlím se, aby ten čas ubíhal co nejrychleji. Poté jdu na Otu Pavla:
Já: Hlavním tématem Oty Pavla je příroda.
Čiklová: Správně a co ještě?
Já: Ehm…
Čapka: (naklání se na židli dozadu, tak aby byl v zákrytu za Čiklovou a nebyl předsedkyní viděn) Spo..š.šš.., spo…ššš
Já: (napínal jsem obě uši abych mu rozuměl)
Čapka: Spo..šš..
Já: Společnost.
Čapka: Sport proboha!
Já: (hned se chytám) Ano, trénoval hokejové mužstvo Sparta Praha.
Čapka: Ano? A to máš odkud?
Já: Z encyklopedie (už nepřiznávám, že to byla internetová Wikipedie, protože třídní je k ní poněkud skeptická).
U Hrabala se poměrně rozpovídám, až mě Čiklová zastavuje s tím, že čas na literaturu vypršel. Hurá, otázku vlastní četba jsem nestihl. Nyní však byl čas ještě tři minuty na mluvnici a publicistický styl. Snažím se vyhnout otázkám a ony tři minuty zabít charakteristikou publicistického stylu. To mi však neprochází:
Čiklová: No dobře. Nyní se zaměř na otázky, které máš před sebou.
Já: (sklopeným zrakem si znovu pročítám ukázky — absolutně nic mě nenapadá)
Čiklová: Tak se podívej na první dvě ukázky. Jedna jasným případem aktualizace a druhá je příkladem automatizace.
Já: (když se řekne aktualizace, vybavím se leda aktualizace programu, nebo tlačítko v browseru Aktualizovat — nezbývá mi tedy nic jiného než tipnout) To první je aktualizace.
Čiklová: (Vyjevený pohled)
Já: … teda chci říct automatizace!
Čiklová: Dobře.
Místopředsedkyně: Čas vypršel, už může jít.
Já: ufff…
Vyšel jsem na chodbu, kde již čekala přítelkyně s kamarádkou. Sděluji své dojmy, ony mě uklidňují. Dalších deset minut čekání
Maturita - Angličtina aneb English is Easy
Znovu se otevírají dveře maturitní třídy. Vcházím a až teď si uvědomuji, že nad tabulí na stěně visí velká česká vlajka. Tahám si otázku. Je mi celkem jedno, co si vytáhnu, teda až na English nebo American literature, ale to bych snad také okecal. Vytáhl jsem si Science, technology and media. Pohoda. Na přípravě si načrtnu krátkou osnovu a zbylých deset minut poslouchám spolužáka, který již mluvil naostro. Brzy se na jeho židli ocitám já a přede mnou dva zkoušející. Ryan Simpson, Američan, hodně fajn, někdy přísný a profesor Horníček, který oplývá super cynickým smyslem pro humor. Oba mě mají (snad) rádi, má angličtina je na dobré úrovni, takže žádný problém. Nejdříve vyjmenovávám známé vynálezce a jejich vynálezy. Dále se podrobně zabývám atomovými zbraněmi, jejich vznikem, prvním použití… Dostávám se až do dob studené války mezi východním a západním blokem. Odtud přecházím k americkým průzkumným letům. Dále popisuji sestřelení U2 nad SSSR a následný osud pilota (Gary Powers). Najednou mě Ryan přerušuje s tím, že čas pro mluvení vypršel. Ve zbývající minutě pouze správně určím slovní druhy a čas sloves v textu, který jsem dostal na potítku a poté už odcházím ze třídy. Tak angličtina se mi povedla bezkonkurenčně nejlépe ze všech předmětů. Překvapil jsem tím i sám sebe, protože předem připravené jsem měl pouze jména známých vynálezců, malé info o atomových zbraních a dále v mediích, ke kterým jsem se vůbec nedostal, jsem měl v plánu mluvit o webdesignu, o doménách a o hostingu. Až přímo když už jsem mluvil, mě napadlo zmínit se i o studené válce a odtud přejít k Garymu Powersovi – a právě vyprávění o něm zabralo nejvíce času a přitom to bylo celé defacto z fleku. Ze třídy jsem vyšel s hodně dobrým pocitem. Asi prohraji sázku s kamarádem, že angličtiny nedostanu jedničku.
Maturita - Matematika aneb předsedkyně a její zákeřná otázka
Následovala matematika. Matika byla vedle informatiky druhý předmět, ve kterém jsem si nemohl dovolit dostat nic jiného než jedničku. Teda dostat jsem ji mohl, ale byla by to vcelku ostuda už jenom vzhledem k tomu, že na FIT VUT si matematiky také užiji dost, protože je nedílnou součástí IT. Bál jsem se však, že se někde zaseknu a vystresnu, prostě že se stane něco podobného jako v IVT s Wordem. Zkoušejícími jsou pan Nohýl, moc fajn profesor, kterého máme jako jednoho z mála celých osm let a paní Prudká, skvělá matikářka s kalkulačkou v hlavě a také výborná profesorka. Vcházím do třídy a se mnou i přítelkyně, která jde do „publika“. Tahám si otázku. Goniometrické funkce a Tečna ke grafu funkce. Nic těžkého. Ke každému tématu jeden příklad. Oba jsem měl za chvíli hotové. Profesorka Prudká za mnou ještě přichází na potítko a ptá se jestli vše ok. Na znamení souhlasu pokývnu hlavou. Patnáct minut na potítku zde trvá snad nejdéle ze všech předmětů. Konečně už mohu jít k tabuli. Začnu nejdříve teorií ke goniometrickým funkcím, vyjmenuji je, načrtnu jejich grafy, definuji je na pravoúhlém trojúhelníku. Zde jsem měl takové menší zaváhání:
(už ani nevím jak jsme se dostali k názvům stran pravoúhlého trojúhelníku)
Já: (sebevědomě) Takže trojúhelník má přeponu, přeponu a odvěsnu
Oba zkoušející: (překvapeně) Cože???
Já: (už trochu váhavě) Trojúhelník má dvě přepony a odvěsnu.
Oba zkoušející: (překvapeně) Zamysli se nad tím.
Já: (už jsem nervózní, ale pořád si za svým tvrzením stojím) Dvě přepony a odvěsna?
Prudká: Počkej, já ti ten trojúhelník načrtnu (křídou na tabuli načrtne pravoúhlý trojúhelník) Co je toto za stranu? (ukáže na odvěsnu)
Já: Odvěsna.
Prudká: Co je toto za stranu? (ukáže na druhou odvěsnu)
Já: Ups… (uvědomuji si svůj omyl a vše dávám do pořádku, komise i zkoušející se smějí – sranda musí být, no…:)
Poté jsem se pustil do příkladu. Ten byl naprosto triviální:
Načrtněte graf funkce f:y=2sin(x+π/4)-1, určete periodu, definiční obor, obor hodnot a vypočítejte průsečíky s osou x a y.
Příklad mám na tabuli za chvíli vyřešený. Popisuji, co jaké číslo ve funkci ovlivňuje, určím definiční obor, kterým jsou všechna reálná čísla, určím obor hodnot, který je <-3;1> a nakonec vypočítám průsečíky s osami. Sice pár nepřesností, ale celkově myslím, že v klidu. Pouštím se tedy do druhého příkladu:
Určete rovnici tečny ke grafu funkce (už si ji přesně nepamatuji, ale byla to nějaká obyčejná lomená funkce) v bodě T[2;ty].
Nejdříve jsem si tedy vypočítal ypsilonovou souřadnici bodu dotyku T. Poté jsem funkci zderivoval a určil derivaci v bodě 2. Tím jsem dostal směrnici tečny. Nyní jsem směrnici a souřadnice bodu dotyku dosadil do základní rovnice tečny, upravil, převedl na obecný tvar a dvakrát podtrhnul výsledek. V pořádku. Celé jsem to trochu uspěchal, takže zbyl čas na to, aby mi mohly být kladeny otázky. Otázky zkoušejících jsem zodpověděl dobře.
Prudká: Tak my už nemáme žádné otázky. (obrací se na předsedkyni) Chcete se ještě na něco zeptat?
Já: (už si oddychuji, že jsem to zvládl téměř bez zaváhání)
Předsedkyně: No já bych se tě ještě zeptala…
Já: (ztuhne mi úsměv, sice jsem věděl, že vyučuje matiku a fyziku, ale opravdu jsem nečekal, že se na něco zeptá – totálně mě to rozhodilo)
Předsedkyně: …kde není definovaná funkce tangens?
Já: (Tak ta se trefila přesně. Už odjakživa se mi pletou funkce tangens a kotangens) Já si raději ten tangens načrtnu. (Nervózně vezmu křídu do ruky a na tabuli načrtnu rostoucí funkci procházející středem souřadnicového systému – vůbec si nejsem jistý jestli jsem na tabuli právě načrtnul funkci tangens nebo kotangens)
Nohýl: A teď ty body, kde není definovaná.
Já: (z toho jsem usoudil, že jsem se tedy do funkce tangens trefil) První bod, ve kterém není funkce tangens definovaná je π/2.
Nohýl: Dobře a další bod, kde není definovaná?
Já: 3π/2.
Nohýl: Zkus všechny body, kde funkce tangens není definovaní sjednotit.
Já: kπ/2 (samozřejmě špatná odpověď, nevím proč jsem to řekl, prostě nervy a nervozita, za normálna by to nebyla vůbec těžká otázka)
Předsedkyně: (vcelku zákeřně) A co kdyby k bylo rovno dvěma?
Já: (v bodě π je tangens definován, takže jsem si uvědomil, že to mám špatně) Hm…
Předsedkyně: Jak to tedy bude?
Nohýl & Prudká: (oba se snaží radit)
Já: (nervozita se stupňuje, už nejsem schopný přemýšlet, už ani nevím jak se jmenuji) …
Místopředsedkyně: Čas vypršel. (naštestí)
Vyšel jsem ze třídy a měl jsem neuvěřitelnou zlost. Zlost na sebe, že jsem to nevěděl a také na předsedkyni, že se vůbec na něco ptala. Vím, má na to právo a mohl jsem s tím i počítat, když už je matikářka. Ale já to prostě nečekal a proto mě to tak zaskočilo. Ještě jednou se zamyslím nad tím, co po mně vůbec chtěla a řeknu si: π/2 + kπ – ono to vlastně nebylo tak těžké…
Maturita - Vyhodnocení aneb bude z matiky za jedna nebo za dva?
Matematika byla poslední maturitní předmět. Naštvání mě velmi brzy přešlo a uvědomil jsem si, že je konec. Částečně jsem si oddechnul, ale na druhou stranu jsem začal přemýšlet, jak moc se mé poslední zaváhání projeví za výsledné známce. Moc jsem si přál jedničku. Do maturitní třídy se mezitím scházeli všichni profesoři. My čekali na chodbě. Poté ze dveří vyšla místopředsedkyně a dala nám instrukce, že máme jít k tabuli, vyslechnout známky, potom že nám profesoři pogratulují a pak odchod. Vcházíme do třídy. Jsme pouze tři. Tři vystrašení maturanti, kteří to odpoledne maturovali. Stoupneme si před tabuli zády k ní. Před námi po celé délce protější stěny stojí profesoři a profesorky. Uprostřed ředitel gymnázia, předsedkyně a třídní. Předsedkyně začne mluvit. Co přesně říkala, si nepamatuji. Bylo to něco ve smyslu, že všichni tři jsme úspěšně zvládli maturitní zkoušku a poté začala číst známky. Já byl na řadě až druhý:
Předsedkyně: Český jazyk a literatura: výborný. Anglický jazyk: výborný. Matematika: …
Já: (chvíle vrcholného napětí)
Předsedkyně: …výborný
Já: Uffff! (viditelně jsem si oddechl – třída zašuměla smíchem)
Předsedkyně: Informační a výpočetní technika, výborný.
Já: (byl jsem tak vystresovaný, že jsem se téměř nezmohl ani na úsměv – profesoři přicházejí gratulovat)
Prudká: (s úsměvem podává ruku) Jaktože nemáš radost?! Tys chtěl těch jedniček víc, co?
Já: (na tváři se objevuje úsměv, dochází mi že mám za čtyři)
Předsedkyně: (třese mi rukou) Gratuluji!
Já: π/2 + kπ [pí půl plus ká pí] (říkám se smíchem správnou odpověď na její poslední otázku)
Předsedkyně: (smích)
(poté gratulují ostatní a vycházíme ze třídy)
Vyšli jsme ze třídy, už jsem se vrhal k přítelkyni, ale za sebou slyšíme místopředsedkyni, že prý se máme ještě vrátit. Prý se máme ještě podepsat… No jo, byrokracie:) Postupně se podepisujeme a teď už opravdu ven z třídy! Objetí, polibek…. Uzavřené středoškolské vzdělaní. FIT VUT již čeká…
