Tak jak už se stalo zvykem, znovu se se zpožděním ohlédnu za uplynulým semestrem. V úvodu článku popíši výběr a dojmy z předmětů uplynulého semestru. Poté se zaměřím na mnohem zajímavější témata, a to na bakalářkou práci a na vyvrcholení celého tříletého studia - bakalářské státnice.
Tento semestr nebyl ledajaký. Šestý semestr je synonymem pro práci na bakalářské práci (BP) a přípravu na státní závěrečnou zkoušku (státnice, SZZ). Na tento semestr nepřipadají žádné povinné předměty. To však neznamená nerušenou práci na BP a učení se na stánice bez jakéhokoliv zaregistrovaného předmětu. Za celé bakalářské studium je nutné nashromáždit minimálně 180 kreditů. Po pátém semestru je však tento limit ještě nedosažitelný a ke kýženým 180 každému pár kreditů chybí. V mém případě se jednalo o kreditů pět.
Právě tento deficit je nutné dohnat pomocí volitelných předmetů. O tom, jak je na FITu nabídka volitelných předmětů tragická, jsem psal už v jednom z předcházejících článků. Vybrat předmět/předměty za oněch 5 kreditů tak byla spíše volba nejmenšího zla než nadšení získat znalosti z dosud neznámé oblasti. To je samozřejmě špatně, ale že se toto zlepší ještě za dobu mého studia, to už opravdu nečekám.
Mým plánem bylo „zabít“ oněch 5 kreditů jedním volitelným předmětem. Zvolil jsem si proto předmět IRP – Řízení projektů informačních systémů. Říkal jsem si, že trocha managementu mě nezabije a kdoví, kdy se něco takového bude hodit. Když se však na mě časem začaly valit opravdu špatné reference na tento předmět, jako opravdu otřesné přednášky a naprosto zbytečný projekt, svůj plán jsem přehodnotil. Jelikož z pěti-kreditových předmětů stál zbytek také za h…ouby, byl jsem nucen zaregistrovat si předměty dva.
Ještě taková vsuvka. Pokud by si někdo naivně myslel, že počet kreditů za daný předmět odpovídá jeho náročnosti, byl by na omylu. Zodpovědné osoby podezřívám z použití pseudo-random generátoru na přiřazení kreditového ohodnocení jednotlivým předmětům. A to se týká i (nebo spíš především) těch povinných. Sice to není nic, co by nešlo přežít, jen se člověk při pročítání seznamu předmětů někdy opravdu nestačí divit.
Nezbylo mi tedy nic jiného než si zapsat dva předměty. Ze 4-kreditových jsem si vybral IBS – Bezpečnost a počítačové sítě. Komukoliv, kdo mě zná nebo četl některé mé články určitě nemusím svoji volbu zdůvodňovat. Jako druhý předmět jsem zvolil předmět s nic neříkajícím anglickým názvem Service Sciences (ISE). Na oba předměty se nyní zaměřím trochu podrobněji.
Bezpečnost a počítačové sítě - IBS
Na tento předmět, konktrétně jeho přednášky, také nebyly příliš dobré reference. Převládající negativní názor byl ten, že přednášející na přednáškách pouze čte slajdy. Na několika přednáškách jsem byl a rozhodně se mi nezdály tak hrozné, jak někteří popisovali, což však bylo jistě způsobeno i tím, že k přednášeným tématům mám velmi kladný vztah.
Vedle samotné probírané látky považuji za největší přednost tohoto předmětu přednášejícího a garanta pana doktora Očenáška. Vždy, když jsem potřeboval, vyšel mi naprosto ochotně vstříc. A že jsem toho potřeboval dost:) Na konzultaci k projektu mi ochotně pomohl, nebyl problém domluvit si vlastní zadání druhého projektu či domluvit individuální termín semestrálky (ze kterého se následně stal veřejný předtermín:)) včetně jejího předčasného opravení. Přednášející, který studentům vychází vstříc, je vždy kladnou vizitkou daného předmětu.
V rámci předmětu se vypracovávaly dva projekty. První měl několik částí a zjednodušeně se jednalo o analýzu bezpečnostního protokolu, v mém případě Diffie-Hellman. Sice se jednalo o velice teoreticky zaměřený projekt, ale alespoň mě donutil detailně prozkoumat principy asymetrické kryptografie a bezpečnostních protokolů obecně. U druhého projektu jsem se těšil, že již konečně půjde o nějaké praktické zadání, avšak k mému zklamání se jednalo o napsání odborného článku na jedno ze zadaných témat. Zde jsem využil toho, že má bakalářská práce se zabývala také oblastí IT security a po domluvě jsem tak mohl jako projekt využít část teoretické části své bakalářské práce.
Pokud máte zájem o IT security, určitě tento předmět doporučuji. Mně osobně toho dal celkem dost, jelikož mě donutil podívat se na některé oblasti informační bezpečnosti, ve kterých jsem měl do té doby mezery.
Hodnocení: 7/10
Service Sciences - ISE
Po přečtení osnovy přednášek k tomuto předmětu jsem naprosto netušil, o čem daná látka je. A dá se říct, že po jeho úspěšném absolvování jsem na tom stále stejně:) Až když se mě nedávno na pracovním pohovoru zeptali, zda znám ITIL, trochu jsem litoval, že jsem se nesnažil do tohoto předmětu pronikout trochu více. Na tomto předmětu mi chyběla nějaká spojitost probírané látky s jejím praktickým využitím, a to i přes to, že jsem absolvoval přednášku s hostem z praxe (IBM).
Hodnocení: 3/10
Bakalářská práce
Své „osudové“ rozhodnutí ohledně výběru tématu bakalářské práce jsem již popisoval v předchozím hodnotícím článku. Ve zkratce šlo o to, že mým původním zadáním měl být informační systém pro řízení projektů pro soukromou firmu implementovaný technologií J2EE. V té době jsem již IT security zavrhnul jako žrouta času a chystal jsem se na profesionální dráhu J2EE developera. Deadline pro finální potvrzení tématu BP byl již na spadnutí, když jsem dostal nabídku na téma IT security od Ing. Michala Drozda, studenta doktorského studijního programu na FIT VUT.
Původně jsem chtěl nabídku odmítnout s tím, že na security už není čas a navíc bych si musel přehlašovat už jednou potvrzené téma (byl jsem již domluvený s vedoucím i s firmou, pro kterou měl být IS dělaný). Nakonec mi to však nedalo, celé původní téma jsem stornoval a souhlasil s tématem z oboru IT security pod vedením Michala. Ještě dlouho mu budu vděčný, že mě tehdy zviklal:)
Jako konktrétní téma mi byla Michalem doporučena analýza nově vznikající větve nástrojů typu honeypot. Má bakalářská práce tak nesla název Analýza paralelizovaných nástrojů typu honeypot. Její kompletní text je možné stáhnout na uvedeném odkazu. Během práce na BP mě téma honeypotů poměrně chytlo a rozhodně nelituji, že jsem na poslední chvíli měnil své rozhodnutí. S Michalem jakožto vedoucím jsem byl nadmíru spokojen, nechal mi dostatečnou volnost v tvorbě, avšak v případě potřeby mě vždy navedl správným směrem. Pokud jste ochotni akceptovat vyšší nároky (flákání se rozhodně netoleruje), rozhodně tohoto vedoucího doporučuji. Pokud navíc chcete zpracovávat téma z oboru IT security, garantuji vám, že lepšího vedoucího neseženete. Navíc poctivá práce na BP může být odměněna překvapivou odměnou;)
Oponenta BP mi dělal Ing. Petr Chmelař, taktéž skvělá osoba ochotná vždy poradit. Co se týče výběru vedoucího i oponenta, rozhodně si nemohu stěžovat.
Deadline pro odevzdání finální verze BP byl tuším 19.května. Na práci na BP tak bylo poměrně dost času. Samozřejmě v případě, že si člověk nenechal vše až na poslední chvíli. Každý vedoucí má jiné metody, jak kontrolovat pokrok na BP. Někteří vyžadují konzultace co týden, jiní studenta nenutí ke komunikaci až do finálního odevzdání. Za úsilí odvedené na BP jsem byl nakonec odměněn známkou A od vedoucího i oponenta.
Bakalářská státní závěrečná zkouška
Pro náš ročník byla připravena další novinka, a to zcela přepracovaný systém státnic. Zatímco v minulých letech student státnicoval ze tří předmětů souvisejících s tématem jeho BP, letos bylo vytvořeno 40 univerzálních okruhů napříc všemi povinnými předměty bakalářského studia. Mnozí (včetně mě) se obávali, že to bude znamenat nutnost naučit se podrobně místo tří předmětů předměty všechny. A jak to dopadlo? Naše obava se bohužel ukázala být minimálně z části pravdivá, ale o tom až dále.
Druhým negativem na tomto stylu státnic je pak to, že člověk se nemůže do hloubky soustředit na oblast, která ho zajímá, ale musí se víceméně naučit vše ale povrchně. Tento přístup se mi nelíbil již na gymnáziu, kdy jsme po maturitě vlastně věděli všechno, ale nic pořádně. Od vysoké školy bych určitou míru specializace rozhodně očekával a FIT mě v tomto opět zklamal.
Na učení se na státnice jsem opravdu moc klidu neměl. Sledování hokejového šampinonátu a průběžných výsledků voleb jsem ještě bral jako odreagování od učení. V tom samém termínu jsem však také podstoupil „oblíbený“ chirurgický zákrok řezání osmiček, který byl ještě navíc dosti komplikovaný. Většinu času mi tak i přes dopování se Ibalginem znepříjemňovala rozptylující bolest.
Pokud to zpětně zhodnotím, učil jsem se asi dva až tři týdny před státnicemi. Pojal jsem to ve dvou fázích, kdy v první jsem si jednotlivé okruhy prošel, abych vůbec zjistil, o co se jedná a ke každému nashromáždil co nejvíce materiálů (toto jsme dělali v týmu čtyř lidí). V druhé fázi jsem se pak jednotlivé okruhy učil do hloubky. Tak propracované jako kolega Petr Zemek jsem to však neměl:)
Několik dní před státnicemi byla každému studentovi přiřazena komise a termín. Ke každé komisi byl termín zadán pouze jako začátek celého bloku státnic stanovený na 8:15 a seznam zhruba dvaceti studentů. Každý si tak musel odhadnout přibližný čas, kdy přijde na řadu s nutností splnit podmínku dostavit se minimálně hodinu před začátkem svých státnic.
Proto jsem si vytvořil pěkný harmonogram, kde jsem na každého studenta počítal 20 minut. V bloku studentů dané komise jsem byl zhruba uprostřed a předpokládaný čas začátku mých státnic mi vyšel na 11:55. Nevědel jsem tak, zda na řadu půjdu ještě před obědovou pauzou nebo až po. Byl jsem zařazen hned do prvního dne státnic. Ty probíhaly celý týden. Nevěděl jsem, zda mám být rád, že to alespoň budu mít brzy za sebou, nebo ne s tím, že jsem se mohl ještě několik dní navíc učit.
Jednalo se o jednu z těch lepších komisí, takže jsem si rozhodně nestěžoval. Den před státnicemi jsem měl poměrně neklidné spaní, hlavou mi stále probleskovaly integrály, konečné automaty, sběrnice atd. a mozek se prostě po dvoutýdenním učení ne a ne zastavit.
Ráno i když velmi nevyspaný jsem vstal s předstihem, nasnídal se a letmo si znovu prohlédl svůj státnicový harmonogram. V tom najednou velké WTF!
Hloupá chyba, kdy jsem místo dvaceti minut přičetl hodinu a dvacet minut, mi skoro zastavila srdce. Den předtím se mě přítelkyně ptala, co je to za bordel, že nemáme stanovené přesné časy začátku státnic každého studenta. Já jí na to odpověděl, že jsme přece informatici a umíme si to dopočítat… a jak to dopadlo:) Po uvědomění si, že tato chyba znamená, že mám státnice o hodinu dřív než jsem počítal, jsem skoro zešedivěl. Snídani jsem nechal rozjezenou na stole, oblek oblékl v rekordním čase a vyrazil na autobus.
Do školy jsem přiběhl celý zpocený a vystresovaný. Kolegové již čekající na místě mě naštěstí uklidnili. V tu chvíli státnicoval student psaný jedno místo přede mnou… Ufff. Ještě, že nikdo nekontroloval danou podmínku být na místě minimálně hodinu před. Bylo to opravdu hektické ráno, ale když na to zpětně vzpomínám, jsem rád, že to takto vyšlo. Alespoň jsem si ušetřil stresy při čekání, než na mě přijde řada.
Než jsem se pořádně rozkoukal a hlavně popadnul dech, byl jsem vyzván ke vstupu do jámy lvové. Kolega přede mnou dopadl za F. To mi optimismu moc nedodalo.
Včetně režie tak jeden člověk zabere průměrně asi 20 minut, i když u jednotlivých studentů se tyto časy dost lišily. Po vstupu do místnosti a povinném představení se jsem zapojil flash disk s prezentací k BP do předpřipraveného notebooku. Poté následují odměřované 4 minuty na vlastní prezentaci. V předchozí větě je celkem významné slovo „odměřované“, jelikož pan tajemník Eysselt má pro tuto příležitost po ruce velice otravně odtikávající minutku🙂 Zde je třeba podotknout, že 4 minuty jsou opravdu málo. Například vysvětlit nezasvěcenému člověku, o čem má BP vůbec je, by bylo těžké i během 15 minut, natož ve třetinovém čase. Řeč k prezentaci jsem si nějak už nestihnul připravit, ale vše naštěstí dopadlo dobře, mluvil jsem plynule bez záseku a vše stihnul na čas.
Po prezentaci následují dotazy komise. V mém případě si vzal slovo předseda komise docent Fučík s tím, ať mu laicky vysvětlím, co je to vlastně ten honeypot. Poté následuje nejobávanější část. Výběr jednoho ze 40 okruhů a následné zkoušení. Student si okruh nelosuje, ale je mu přidělen komisí. Většinou to funguje tak, že každá komise zkouší to, co její jednotliví členové učí. Spolehnout se na to však nejde. Mně byl přidělen okruh číslo 4 s názvem Hierarchie paměti v počítači. Zpočátku mě otázka z hardwaru celkem vylekala, ale hned jsem si uvědomil, že se jedná o jednu z těch nejlehčích. Pokud byste si mysleli, že dostanete nějaký čas na přípravu, byli byste na omylu. Nese se to ve stylu: „Máte okruh číslo 4 a mluvte“.
Vyznání
Začal jsem tedy mluvit a ihned byl přerušen konkrétní otázkou. Pak další a další a za tři minuty jsem byl již venku. Vše jsem zodpověděl víceméně správně a budík nastavený na 4 minuty zazvonil až po mém odchodu z místnosti. Po chvilce jsem byl pozván opět dovnitř abych si vyslechl rozsudek.No ano, musel jsem se pochlubit:) Co se týče výše uvedeného výčtu, mám (bohužel) pocit, že více než vědomosti a schopnosti rozhoduje štěstí. Naštěstí v praxi se vás nikdo neptá na známky, ale na vaše schopnosti.
Mé státnice tak proběhly naprosto hladce. Tak hladce, že jsem zpočátku téměř litoval, že jsem dostal tak lehkou otázku, když jsem se přitom tolik učil. Toto mě však rychle přešlo, když jsem se začínal doslýchat o zážitcích ostatních. Některé komise nebo lépe řečeno jednotlivci si evidentně na nový systém státnic nezvykli a zkoušeli tak dál jako minulá léta, tzn. do hloubky a detailů. Oproti minulým letem tu byl však ten nepatrný rozdíl, že místo ze tří předmětů mohli zkoušet prakticky z čehokoliv. Sám bych na některé opravdu vypečené otázky nezvládnul odpovědět.
Jeden z velkých nedostatků státnic na FIT VUT vidím především v čase. To, že dostanete 4 minuty na prezentaci BP, to ještě tolik nebolí a člověka při státnicích nepotopí. Avšak to, že na vlastní ústní část je vymezeno cca 5 minut je opravdu kriticky málo pro důkladné přezkoušení, zda má dotyčný požadované vědomosti na úrovni bakaláře z informačních technologií. Můžete se učit dva měsíce v kuse, poté správně nenakreslíte například schména zadaného elektrického obvodu a můžete se vesele připravovat na opravný termín státnic v srpnu (ano, znám člověka, kterému se to stalo).
Čas na ústní část by měl být podle mě minimálně 15 minut s alespoň 3 minutovou přípravou. Ono začít „z fleku“ hned ze sebe sypat moudra není moc příjemné, někdy člověku chvíli trvá, než si utřídí myšlenky. Absence času na přípravu hodnotím jako další vážný nedostatek.
Troufnu si tvrdit, že mi je jasná příčina obou výše zmíněných problémů. Ke státnicím přistupuje několik stovek studentů. Pokud by došlo k prodloužení limitů na ústní část plus přidání času na přípravu, státnice by se tak z jednoho týdne protáhly na dobu podstatně vyšší. To však není omluva, jelikož takto celé státnice připomínají přesně načasovaný proces na výrobu bakalářů, kdy je „zrno od plev“ oddělováno dosti nevyhovujícím způsobem.
Bakalářské promoce
O promocích bych se normálně ani nezmiňoval. Jenže… Promoce jsou už pouze taková formalita po vlastních státnicích konaná hlavně pro rodiny a blízké studentů. Rodiče a prarodiče hrdě sledují své potomky přebírající listinu, opravňující je ohánět se vysokoškolským titulem. Že na tomto nejde nic zkazit? Ne tak v podání FITu. Bohužel.
Po vlastním slavnostním nástupu do auly D105, vyslechnutí české státní hymny a studentské hymny Gaudeamus Igitur následoval „slavnostní“ proslov. Kdo už na nějaké promoci byl, jistě ví, že takový proslov obvykle zahrnuje gratulaci studentům, přání do dalšího života/studia, výzvu být hrdý na svoji alma mater a tak podobně. Náš proslov se však nesl v poněkud odlišném duchu. A to v tom, že studentům byla vyčtena lenost, flákání studia a dokonce jakási rebelie proti vedení fakulty s ne přímo vyřčenou pohrůžkou, že na navazujícím magisterském studiu se máme na co těšit.
Jde na tom najít pouze jedna pozitivní věc, a to ta, že vedení si uvědomuje nespokojenost studentů se současným stavem. Ventilovat to však při příležitosti jakou jsou promoce, navíc bez možnosti dialogu, mi přijde jako opravdu těžko omluvitelné a neprofesionální. Podobné věci by se měly řešit na schůzkách vedení se studentskou unií, ne tímto způsobem. Když poté za mnou po skončení ceremonie přišla rodina s tím, co že vlastně tomu vedení děláme, poprvé v životě jsem se za svoji fakultu styděl.
Resumé
Tak jsem se dostal až na závěr posledního článku o bakalářském studiu na FIT VUT. Na fakultu jsem nastupoval opravdu natěšený s hrdostí, že jsem se dostal na jednu z nejlepších škol v IT oblasti v Česku. Nadšení mi vydrželo prakticky celý prvák. Během druháku se mi však sklíčka v růžových brýlích postupně vysypaly a já poznal, že nic není tak dokonalé jako se z počátku může zdát. Tak už to však v životě chodí. Do třeťáku jsem nastupoval již naprosto bez iluzí s malým očekáváním, abych předešel zbytečnému zklamání. To se však přesto dostavilo díky současným reformám, které se dle mého názoru ubírají naprosto špatným směrem a prestiži fakulty ani kvalitě studia rozhodně nepřidají. Myslím, že tyto mé pocity dostatečně reflektovaly články, které jsem po skončení každého semestru publikoval. Jejich cílem nebylo dělat fakultě marketing ani ji slepě hanit. Cílem bylo podat subjektivní názor jednoho z jejích studentů.
Ač tento článek může vyznívat poměrně negativně, o tom, že bych šel studovat magisterský obor na jinou školu jsem příliš ani nepřemýšlel. Sice už jsem si hledal, jaké magisterské obory se učí například na FI MUNI, ale konečná přihláška putovala stejně pouze a opět na milovaný i nenáviděný FIT. I přes ta všechna negativa je stále dost věcí, které mě tu drží, tak uvidíme, zda takových věcí časem přibude anebo budou jedna po druhé pohasínat…
